Rok v Ohiu

Nabídka ke studiu v USA přes study.cz přišla nečekaně a doslova na poslední chvíli od mé maminky v dubnu 2017. I přestože to bylo rozhodnutí ze vteřiny na vteřinu, nikdy jsem si nebyl ničím více jistý než rozhodnutím odletět ve svých 17 letech za Velkou Louži (ano, většina organizaci má v podmínkách, že student musí odletět v době, kdy mu ještě nebylo 18).

Jak si asi sami dobře umíte představit, odletět do USA ale není jen tak. Musel jsem napřed projít testem gramatiky, porozumění textu a poslechem. Nebylo to nic jako třeba FCE, ale pro nerváka jako jsem já to znamenalo všechno. Nakonec jsem dostal 201 bodů při hranici 200 bodů (měl jsem to kliku :)). Poté začalo velké papírování, vyplňování přihlášky a na poslední chvíli i shánění pasu, jehož platnost mi měla vypršet ještě to léto. A v neposlední řadě i shánění víz, ve kterých mi nakonec udělali chybu a já do USA malém neodletěl. No a taktéž velkým oříškem bylo shánění rodiny na poslední chvíli, která by se ujala jednoho kluka z Čech, aniž by ho nějak více znala.

Nakonec se vše povedlo a já na začátku září s mírným zpožděním odletěl do Ohia. Když jsem se po celodenní cestě dostal na letiště v Columbusu, čekala na mě rodinka s velkou zelenou tabulí s nápisem “Welcome Matyáš to Ohio”. S ní jsem pak odjel do malého městečka Coshocton, kde jsem měl strávit 9 měsíců, a to jaksi odstartovalo mé velké americké dobrodružství.

Byl jsem přihlášen do školy, kde jsem si vybral (ano opravdu vybral) předměty, jak jsem potřeboval a jak se jim to také trochu hodilo. Ale faktem je, že Američané (minimálně v Ohiu) si vybírají, co chtějí studovat, s tím že musejí nasbírat potřebný počet kreditů, aby mohli dostudovat. Takže jen pro představu, když se nějaký pilný jedinec opravdu věnuje splnění těchto kreditů, tak poslední rok si bere více méně předměty dle jeho/její libosti. Studoval jsem španělštinu, americkou historii, hudební teorii (kterou jsem dosud nestudoval), angličtinu (kde jsme hodně četli a taky psali), algebru (jop, žádná geometrie) a chemii.

Všichni profesoři k vám jsou neskutečně vlídní a přátelští a snaží se vám ve všem pomoci. Atmosféra byla vždy energická a bylo vidět, že ti lidé svou školou opravdu žijí. Mají spoustu zájmových kroužků, kterým se člověk muže věnovat a později i soutěžit s ostatními. Já jsem se věnoval divadlu, kde jsme hráli komedii “The Somewhat True Tale of Robin Hood” a na jaře jsem zpíval v muzikálu “Addam’s Family”. Na jaře jsem závodně běhal míli a půl míli. O tom, o kolik mě obohatily a ovlivnily pouze tyto zkušenosti, bych mohl psát asi hodiny a hodiny, ale myslím, že si to dokážete představit.

V Americe jsme také trochu cestovali. I přes velkou časovou vytíženost rodiny jsme se podívali na zajímavá místa, jako Erijské jezero, hokejový zápas Floridy Panthers s Columbusem či jsme navštívili Amish Country, místo, kde lidé žijí tak jako původní kolonisté. Dále jsme hodně cestovali do malých měst, kde se konaly různé festivaly, kterých je tam opravdu hodně. Další velice obohacující zkušenost.

Kdybych měl zmínit něco z toho, co jsem dělal ve svém volném čase, tak jsem v Americe opravdu hodně četl. Za celý ten rok jsem přečetl 14 knih, s tím, že jsem do té doby četl jen zjednodušené četby. Dále jsem se zúčastnil soutěže v psaní básni, kde má báseň “Bug” vyhrála 3. místo a 10$ k tomu :) Taktéž jsem během března docházel na základní školu, za účelem tlumočení některých hodin jednomu Mexičanovi, který se do Coshoctonu přistěhoval. Dále jsem si sepsal také svůj vlastní monolog, jenž jsem předvedl na “The Actor’s Choice”, kde si vybraní herci nacvičili nějaký monolog či scénku a předvedli ji malému publiku. Většinu času mi však “vzaly” zkoušky divadla a muzikálu a později i tréninky běhání. Během fotbalové sezóny jsem také jezdil na zápasy fotbalového týmu naší školy. Zde se opět projevil kolektivní duch mladých Američanů, kteří mě okamžitě vzali do své “marchin
g band“ (kapela, která vystupuje před a v půlce fotbalového zápasu), i přestože jsem neuměl hrát na nic. Co jsem tam teda dělal, ptáte se? Pomáhal jsem jim s přesouváním bubnů a velkých činelů a tamburín. Díky tomu jsem byl svědkem jedné z nejlepších sezón našeho fotbalového týmu (dostali se až do semifinále), ale také naší marching band, jelikož ty soutěži mezi sebou ve vystupování (kde jsme se dostali až do finále).

Takže abych to shrnul: Byl to životní zážitek, na který nikdy nezapomenu a který mi dal určitě více než “jen”, že jsem se naučil mluvit anglicky. Nechci ale, abyste si mysleli, že to bylo jen pozlátko a štěstí. Musel jsem také čelit docela nepříjemným situacím, jako byl pohřeb jejich dědečka (a to asi týden po mém příjezdu), různým hádkám v rodině, které se dotýkaly i mě a třeba fakt, že Vánoce a Nový rok jsme neslavili společně, ale každý si dělal celý den to svoje až do večera (což pro mě byly asi dva nejsmutnější dny z celého roku). Určitě se názory na tohle budou lišit, protože je Amerika neskutečně diverzní a zkušenosti někoho, kdo chodí na školu do vedlejšího města, se mohou tedy diametrálně lišit. Já měl ale to velké štěstí, že se tolik věcí povedlo a že můj zážitek byl obohacen o jiné maličkosti (mimochodem zmínil jsem se, že jsme měli v rodině na zahradě kozy?). Takže jestli někdo máte odvahu, čas a peníze a dobrodružného ducha a otevřenou mysl novým věcem, tak neváhám a hned jedu. :)

PS: A ne. Nejsou tam “zlí psi” na každém rohu, kteří vás budou chtít kousnout za každou gramaticky špatně sestavenou větu (jak jsem se obával já). Pro ty lidi budete někdo, kdo umí skvěle mluvit anglicky už od samého začátku, jen když otevřete trochu pusu. A když nebudete vědět, tak vám vždy rádi pomůžou. Takže na neznalost jazyka se nevymlouvejte. :)

Matyáš Dvořák 2018